Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dobře si uvědomuji, že podobných článků již mnoho nesepíši. Čas neúprosně běží a z kdysi slovutné a naprosto unikátní švédské black/death metalové scény již zbývá jen několik málo přeživších apoštolů. Vždyť zanedlouho to bude již třicet dlouhých let, co světlo světa spatřily první a shodou okolností i zcela zásadní stylové epištoly. Nicméně hlas posledních žánrových věrozvěstů je tu s námi i nadále a je slyšet stejně naléhavě jako v dobách dávno minulých. Stále tu s námi jsou UNANIMATED, v životní formě momentálně defilují NECROPHOBIC (na „Cerecloth“ mimochodem účinkuje jako host baskytarista Alex Friberg) a aby toho nebylo málo, svůj návrat nedávno ohlásilo i tvůrčí duo Anders Brolycke / Nisse Karlén, které se od roku 1990 sdružuje pod ostnatým erbem SACRAMENTUM. Čtvrtým do party přeživších ancestorů jsou NAGLFAR, mimo jiné i autoři ikonického opusu „Vittra“ (1995), na jehož obsah autor těchto řádků dodnes bezvýhradně přísahá.
Se jménem „Naglfar“ jsem se poprvé setkal v kontextu vikingských mýtů a legend. Již tehdy na mě onen obludný koráb zhotovený z nehtů zesnulých působil nesmírně sympaticky a v mých očích tak zcela zastiňoval jiná notoricky známá plavidla, například Auroru či legendární křižník Potěmkin. Když si pak stejné jméno vetkla do svého košatého štítu i jedna skandinávská black/death metalová kapela a ještě navíc vydala výše uvedené album se ztracenou dívkou na obalu, bylo o dlouhodobém partnerském vztahu rozhodnuto. Pravda, úplně ideální nebyl, NAGLFAR si od vydání „Vittra“ prošli pár obdobími, kdy jejich výkonnost zaostávala za kvalitou debutového záznamu, nicméně vždy si mě dokázali nějak udobřit. Zatím poslední zřetelný pokles formy signalizovala kolekce „Téras“, která přeci jen působila mírně odbytým, neslaným i nemastným dojmem. Po osmi letech od jejího vydání však přichází i „Cerecloth“ a s ním ji šance na nápravu lehce pošramocené reputace. Pojďme se tedy společně ovinout zatuchlým, lepkavým a odporně zapáchajícím plátnem (nejen ministryně financí neví, že „Cerecloth“ je voskovaná látka používaná k pohřbívání zesnulých) a poslechnout si, jaká překvapení pro nás seveřané přichystali tentokrát.
Téměř na den přesně dva měsíce před oficiálním datem vydání nové sbírky nám Century Media Records, dlouholetí chlebodárci kapely, předhodili první ochutnávku, shodou okolností titulní skladbu „Cerecloth“. Osobně jsem šampaňské neotevřel, po osmi letech zrání jsem přeci jen čekal něco úplně jiného než standardní, ničím nevyčnívající kompozici, kterých má švédská trojice na svém kontě již několik. Hned druhý vzorek, „Vortex Of Negativity“ však znamenal kýžený obrat směrem k naplněným nadějím. Konečně se k našim uším donese výrazný, lehce zapamatovatelný riff i slušivý refrén. Třešničkou na dortu a současně i klíčovým místem je pak zhruba minutu a půl dlouhé intermezzo druhé polovině skladby, startuje plíživě a nenápadně, leč následně se láme v chytlavý, výrazně melodický motiv, kterým mi Marcus E. Norman připomněl nejen svůj zapomenutý projekt ANCIENT WISDOM. Tady je jasně vidět, že NAGLFAR nestrávili poslední roky na prázdninách, nýbrž poctivě přemýšleli o věcech nadcházejících. Dodejme, že skladba jest zábavná i po stránce vizuální, neb k ní bylo natočeno i poměrně úsměvné video. V hlavní roli se zde představuje hrdina fantazií Ivana Mládka, tedy mýtický Jožin, jenž kromě standardního pochodu skrze nehostinnou bažinu, prokáže v závěru klipu i svůj nesporný malířský talent. A pak, že black/death metal na své vážné tváři nedokáže občas vykouzlit i úsměv.
Jestliže se bavíme o dobře zapamatovatelných riffech, melodiích a refrénech, musíme zákonitě jmenovat i další skladby disponující stejným, na „Téras“ tolik absentujícím benefitem (z tracklistu téhle nahrávky mi dodnes v hlavě uvízly snad jen „An Extension Of His Arm And Will“ a „The Dying Flame Of Existence“). Na mysli mám „Cry Of The Serafim“, svižnou „Horns“ a hlavně pak závěrečnou, epičtěji a výpravněji pojatou položku „Last Breath Of Yggdrasil“. Závěrečné tečky za svými alby NAGLFAR vždy zvládali na výbornou, však vzpomeňte na „Harvest“, již zmíněnou „The Dying Flame Of Existence“ nebo „Exalted Above Thrones“. Velmi sympaticky si vede i kratičká „Necronaut“, opět brnkající na návykově melodickou strunu a tak ostře kontrastující s předešlým, ne zrovna dvakrát zajímavým výplachem „A Sanguine Tide Unleashed“. Naopak pozitivně nahlížím i na „The Dagger In Creation“, jež díky svému refrénu vcelku přesvědčivě zapadá do hezky diversifikovaného obsahu nové kolekce.
„Cerecloth“ zachycuje NAGLFAR v jednoznačně silnější chvilce jejich kariéry. Je potěšující konstatovat, že tvůrčímu core triu kapely Norman / Olivius / Nilsson se podařilo rychle zapomenout na nepříliš zdařilou desku „Téras“ a opět doručit jasně rozlišitelné, líbivé a bez větších problémů identifikovatelné kompozice. Sedmá nahrávka seveřanů se tak zařadila někam po bok památného počinu „Harvest“, jehož skladatelské kvality ční i nadále o celý parník před ostatními výlisky post-debutové éry sestavy z univerzitního města Umeå. Jakožto pamětník rozmachu švédského black/death metalu (tvorba NAGLFAR se vždy klonila velmi výrazně k prvnímu ze jmenovaných žánrů) nemohu být nespokojen. Jedni z mých osobních oblíbenců se nenechali zahanbit a přišli na trh se sympaticky variabilní a v rámci přísně definovaných stylových mantinelů i poměrně hravou deskou. Jistě, jméno „Cerecloth“ dozajista nebudeme vyslovovat v rámci zapálené diskuse o zásadních albových milnících, nicméně pokud bude řeč o reprezentativní a dobře odvedené práci, musí naše jazyky ve prospěch sedmého řadového alba NAGLFAR hovořit zcela jednoznačně.
„Cerecloth“ zachycuje NAGLFAR v jednoznačně silnější chvilce jejich kariéry. Je potěšující konstatovat, že tvůrčímu core triu kapely Norman / Olivius / Nilsson se podařilo rychle zapomenout na nepříliš zdařilou desku „Téras“ a opět doručit jasně rozlišitelné, líbivé a bez větších problémů identifikovatelné kompozice.
1. Cerecloth
2. Horns
3. Like Poison For The Soul
4. Vortex Of Negativity
5. Cry Of The Serafim
6. The Dagger In Creation
7. A Sanguine Tide Unleashed
8. Necronaut
9. Last Breath Of Yggdrasil
Diskografie
Cerecloth (2020) Principum (compilation) (2018) Téras (2012) Harvest (2007) Pariah (2005) Sheol (2003) Ex Inferis (MCD) (2002) Diabolical (1998) When Autumn Storms Come (7'' picture EP) (1998) Maiden Slaughter (promo) (1996) Vittra (1995) We Are Naglfar - Fuck You! (promo) (1995) Stellae Trajectico (demo) (1994)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2020 Vydavatel: Century Media Records Stopáž: 43:41
„Vendi do ňútra a neškoď!" Splněno. "Světla svítí, ostřikovače stříkají." Splněno. Dělníci černého kovu odvedli svou práci. A pokud Honza Vedral legendárně prohlásil, že dobrá muzika se pozná podle toho, že se na ni dá pískat (volně parafrázováno), tak to za tu sedmičku o prsa rumunské gymnastky nakonec bude.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.